Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 
Děkuji za zájem :-)

reklama

20 fotek, prosinec 2016, 153 zobrazení, krajina, příroda, rodina-přátelé, sport
Na peci bez uhlí zima, tak nezbylo, než na pěknou bílou nadílkou zasypaných jesenických a rychlebských cestách necestách, pastvinách nepastvinách kostru rozhýbat… a u toho se kochat samozřejmě… Jestli chcete, můžete taky. To fakt stačí! :-)
32 fotek, červenec 2016, 123 zobrazení, cestování, dokumenty, krajina, města, vesnice
U Bajkalu, byť sladkovodního, tedy bez vůně vzduchu solí prosyceného, jsem se nemohla zbavit dojmu, že pobývám u moře. I když jsem u Bajkalu i přímo na Bajkalu byla de facto v hlubokém vnitrozemí, pocitově jsem se v něm ocitnula, až jsme se od tohoto megajezera odpoutali.
Kromě začátku a konce našeho sibiřského putování jsme jeho větší část strávili v rámci Ruské federace na území Burjatské republiky… Kdo jsou vlastně ti Burjati?
Jde o jednu z etnických skupin Mongolů, avšak Burjati jsou považovani za samostatnou národnost. Jedná se o potomky uprchlíků z Mongolska po tamějších kmenových válkách ve 13. a 14. století. Tvoří přibližně 25 % obyvatelstva Burjatska. Větší počet Burjatů žije také v Irkutské oblasti a v Číně, mnozí potomci se později vrátili do Mongolska. Na rozdíl od ostatních mongolských etnik jsou Burjati většinou usazeni na jednom místě a i mimo města bydlí v dřevěných domech, nikoli v kočovnických jurtách. Většinou vyznávají tibetský buddhismus, někteří z nich, hlavně na západ od Bajkalu, jsou pravoslavní křesťané a zachoval se mezi nimi i tradiční šamanismus. Celkový počet Burjatů se odhaduje okolo 620 000.
Tradiční burjatská kultura hodně utrpěla v době komunistických čistek v 30. a 60. letech 20. století, kdy byla zničena i většina burjatských kláštěrů. Do této doby spadají i popravy mnoha duchovních a představitelů burjatské inteligence.
Toto album není nijak speciálně zaměřeno na život Burjatů v dnešním Rusku, ale když už jsem se dostala do země pojmenované po nich, zajímali mě.
20 fotek, září až listopad 2016, 150 zobrazení, architektura, krajina
:-)
46 fotek, červenec 2016, 146 zobrazení, auta, cestování, dokumenty, krajina, příroda
Největší bajkalský ostrov Olchon bývá někdy nazýván srdcem Bajkalu. Na délku má 73 km, široký je průměrně asi 15 km. Čili srdce ve tvaru širší nudle. Krásné nudle! V minulém albu jsme pocourali po jeho nejvýznamnějším sídle, Chužiru, dnes zvládneme zbytek ostrova, který se dá za pomoci terénních vozidel v klidu poznat za dva dny. Nechybí přitom ale ani možnost projít se přírodou zdejšího národního parku (od r.1996 je Bajkal s přilehlými oblastmi na Seznamu světového dědictví UNESCO) a ještě si k tomu všemu hned na třech místech v průzračných bajkalských vodách zaplavat. Tedy pokud se pravidelně otužujete :-)
40 fotek, červenec 2016, 185 zobrazení, architektura, cestování, dokumenty, krajina, vesnice
Původně jsem chtěla v názvu alba použít parafrázi ve znění: Vesničko má ukázková, ale záhy jsem si uvědomila, že vesnice, na kterou bude pozornost v tomto albu zacílena, je vlastně v sibiřských podmínkách docela luxusní, tedy ne až tak úplně typická. Nachází se na největším bajkalském ostrově, na Olchonu (730 km2), kde je celkem 9 osad. Největší z nich - Chužir je administrativním centrem celého ostrova, čili opravdu něco jako středisková obec.
37 fotek, červenec 2016, 129 zobrazení, architektura, cestování, dokumenty, lidé, města
Nemálo fotek přibližujících můj velký cestovatelský zážitek - návštěvu Sibiře - jsem tady již prezentovala. Možná si ještě někdo vzpomene na Sibiřskou chvilku poezie, kterou jsem musela zveřejnit dřív, než jsem si stihla po příletu zpátky domů vybalit batoh… Aspoň něco z těch silných dojmů ze mě tenkrát muselo ven okamžitě… A třeba album mapující náš výstup na jeden z vrcholů Východních Sajan - Pik Ljubvi jsem chtěla vzhledem k určitému mimořádnému významu pro mě tady mít tak trochu extra.
Následující série alb pod základním názvem Sibiřské drobečky celý pobyt tak nějak shrnuje a tvoří představu o tom, co se zhruba dá během dvou týdnů v oněch končinách zvládnout vidět. Ano, vzhledem k celkové rozloze Sibiře, jsou to jen drobečky… Česká republika by se na území Sibiře vešla 166 x.
První drobečky jsem sbírala v Irkutsku, znavena nočním letem z Moskvy, dohromady asi 5 hodin. Prohlídka tohoto významného centra jihovýchodní Sibiře (přes 600 tis. obyvatel), odkud je to do nejbližšího většího města (Ulan-Ude) 439 km, by si jistě zasloužila o trochu více času, ale i tak si myslím, že tamější genius loci si mě najít stihnul a že jsme si to tam spolu v mezích možností hezky užili. Však posuďte sami!
Ještě snad pro připomenutí: čas pořízení fotek odpovídá tomu v exifu po přičtení 7 hodin.
32 fotek, duben až prosinec 2016, 171 zobrazení, architektura, cestování, dokumenty, krajina
Přestože mi docela často nějaký ten křížek proklouzne do alba průběžně, stejně se mi jich v nejrůznějších podobách nakupilo za poslední dobu tolik, že už svým počtem vysoce překračují i cestu křížovou. Protože nechci, aby moje křížky byly těmi, se kterými se chodí po funuse, pro jistotu jsem z nich vytvořila monotematické album.
Kříž, nejznámější symbol křesťanství, ať už je v jakékoliv podobě, představuje setkávání nejméně dvou směrů. Abychom ledasco pochopili, není od věci pomyslně dojít právě až do středu kříže, navíc nejlépe tam, v místě setkání různých směrů, můžeme začít s nějakou změnou, přejeme-li si ji.
Pokud se budu v případě tohoto alba držet čtyř základních směrů daných světovými stranami, budu mít místopisně se svými fotkami daleko širší záběr od západu na východ než od severu na jih, prostě přesně tak, jak to předurčily moje toulky světem během posledního zhruba půl roku.
23 fotek, 14.11.2016, 293 zobrazení, dokumenty, koníčky, krajina, příroda, země
Malým příkladem v úvodu chci dokumentovat, jak je to u mě často s plánováním výletů: V neděli jsem na Rajčeti prohodila pár slov s mým nejnovějším fanouškem progymem, těšil se zrovna, jak v pondělí vyrazí na přechod liduprázdných Beskyd…
44 fotek, červenec 2016, 208 zobrazení, cestování, dokumenty, krajina, lidé, zvířata
Východní Sajany jsou rozsáhlou horskou soustavou táhnoucí se jižní Sibiří v délce více než jednoho tisíce kilometrů od Jeniseje až k břehům Bajkalu. Na příležitost odskočit si od Bajkalu asi 120 km k trochu vyšším kopcům (dvou a třítisícovky) a na některý z nich zkusit vylézt jsem se vyloženě těšila… Volba padla na Pik Ljubvi, jehož výška 2 122 m sice není pro tatranské odchovance omračující, ale vzhledem k převýšení 1 300 m na poměrně krátkém úseku to zas úplná sranda taky není…
P.S.: Dokument z mého letošního vrcholu všech vrcholů zveřejňuji 10. 11. jako dárek ke kulatým narozeninám jednoho Štíra, co kdyby mohl (a já naopak nemohla), hodí si mě v tom hangu přes rameno a ještě mi u toho bude vyprávět vtipy :-)
17 fotek, 7.11.2016, 316 zobrazení, krajina, příroda, rodina-přátelé
Takové jedno neobyčejné pondělí v Jeseníkách… jen my dvě… a čas…
54 fotek, červen až říjen 2016, 235 zobrazení, cestování, dokumenty, lidé, města, zvířata
Snad všechna fakta o Madeiře, která jsou pro formát Rajčete stravitelná, jsem již do mých předchozích alb z ostrova zakomponovala. Nicméně trocha fotek, jejichž osud na rozdíl od nemála dalších nechci zpečetit v koši, mi ještě zbyla… Tak jsem se rozhodla zveřejnit pod nimi vyprávění člověka, který seděl vedle mě v letadle při návratu z Madeiry… Ne, Meresjev to nebyl, ovšem jeho příběh je podobně neuvěřitelný…
15 fotek, 8.6.2016, 171 zobrazení, cestování, krajina, příroda, zvířata
Po všech těch nevšedními zážitky naplněných dnech na Madeiře a také dnes po několika měsících od návratu z ní, kdy se mi na ty madeirské už navrstvila pořádná kupa dalších, kdybych musela říct jen jeden jediný, který mě odtamtud nejvíc okouzlil (on mě v tu chvíli myslím doslova paralyzoval), vrátila bych se opět k momentu, kdy jsem stála vysoko nad strmým hlubokým údolím, široko daleko obklopena vavřínovým lesem, a začala se protrhávat mlha, do té doby největší přírodní bohatství Madeiry halící…
Vavřínový les, z něhož jsem již měla dost záběrů v předchozích madeirských albech, představuje skutečně unikátní přírodní pamětihodnost (od r. 1999 na seznamu UNESCO). Nynějších 150 kilometrů čtverečních lesa (tj. 15 % z rozlohy celého ostrova) je už jen skromným pozůstatkem pralesa, který ve třetihorách pokrýval velkou část Evropy. Další relikty vavřínového lesa se mimo Madeiru nacházejí v menší míře jen na blízkých Azorských a Kanárských ostrovech. Mimo Evropu pak ojediněle ještě v Tanzanii a Číně.
Zatímco na rozdíl od evropského pevninského vavřínového lesa tento ostrovní přežil dobu ledovou, z velké části se mu nepodařilo přežít bezuzdné kácení a vypalování, a to nejen první vlnou osadníků po objevení ostrova v roce 1418 z důvodu získání dřeva ke stavbě domů, lodí a uvolnění pozemků, ať už na ty domy anebo k pěstování plodin nutných k obživě… Až k těmto událostem prý sahá paměť vůbec nejstarších madeirských vavřínů roztroušených na pastvinách poblíž vnitrozemského městečka Fanal v severozápadní části ostrova.
Došla jsem si za nimi pro to svědectví, četla ho z jejich tváří a těl, ale neobjevila jsem v něm již ani náznak zloby či něčeho podobného… Vždyť kdo jiný než stromy má z nás, co jsme od přírody k zemi přikotveni, lepší předpoklady ke schopnosti nadhledu?
1 fotka, 5.6.2016, 207 zobrazení, Soutěž: Zvířata
50 fotek, 13.6.2016, 1 409 zobrazení, architektura, cestování, děti, lidé, zvířata
Moje zatím sedmidílné fotovzpomínání na červnový pobyt na Madeiře jsem několika alby odjinud přerušila ve chvíli, kdy jsem uprostřed Atlantiku zatoužila podniknout neplánovaný výlet na druhý největší ostrov Madeirského souostroví, na 42 km severovýchodně od Madeiry vzdálený ostrov Porto Santo. Od některých svých myšlenek k činům nemívám daleko…
37 fotek, říjen 2016, 216 zobrazení, koníčky, krajina, příroda
Že zažiju na horách střídavě podzim a zimu, s tím jsem počítala a těšila se na to, ale že se v říjnu přenesu i na začátek léta, z toho jsem tam měla hotové jaro :-)
26 fotek, 30.9.2016, 163 zobrazení, dokumenty, krajina, lidé, ostatní, zvířata
Tušíc, že slunce si už brzy dá pohov, vyjela jsem si poslední zářijový den užít ještě jeho záře v sedle bicyklu. Sice jsem měla namířeno do mně známého cíle, ale vzala jsem to oklikou končinami neznámými, že se mi podařilo odbočit na cestu slepou, na jejímž konci z hustého porostu prosvítala nějaká budova…
47 fotek, léto 2016, 685 zobrazení, cestování, děti, lidé, zábava, zvířata
Je nespravedlivé, aby některá zvířata sehrávala v pohádkách (nejen) většinou roli tzv. záporných postav. A co ještě hůř, aby byla vykreslována jako zvířata hloupá… Je už opravdu nejvyšší čas, aby ta pověstná výhrůžka vlka na adresu zajíce byla naplněna! Rozhodla jsem se v tomto albu všechny vlky trochu pomstít a při té příležitosti si zrekapitulovat malým výběrem z fotek za poslední tři měsíce, kam mě v létě nohy, kola, lodě a křídla donesly. Je možné, že při mojí honbě za zajícem vám budu silně připomínat něco jako křížence Indiany Jonese a Jamese Bonda, ale jsem jen obyčejná hanácká poutnice, co je prostě spíš na vlky než na zajíčky :-)
1 fotka, 16.8.2016, 275 zobrazení, Zářijová soutěž
Cigáro v puse, sluchátka v uších… dýni plotovce bylo naprosto ukradené, co si o ní rajčata z celé zahrady myslí, co si to o ní v jednom kuse šuškají… Toho výhledu, co měla, se nemohla nabažit. Moc ji lákalo vidět ze světa ještě něco víc než pár záhonků a skleník!
Přišel čas sklizně. Rajčatům, která do té doby neskončila v salátu, se začal odpočítávat čas ve skleničkách s nápisem PROTLAK. Za vítězství později tato rajčata považovala, ocitnula-li se jako omáčka v sousedství kusu hovězího. Smířit se dokázala i s vejcem natvrdo. Jako potupu jen vnímala, pokud rajská omáčka z nich sdílela na talíři prostor s plněnou paprikou…
Taky dýně plotovka byla zvědavá, jaký osud na ni čeká. Všechny procedury, co absolvovala, až po závěrečnou horkou lázeň, si užívala jako jedno veliké dobrodružství… Když se vychladlá nakompotovaná rozhlídla z několika sklenic kolem sebe, viděla zas trochu jiný svět, opět bylo na co koukat… A hlavně čím! Zahrádkářka a kuchařka v jednom na každou sklenici nejenže nalepila štítek DÝNĚ ZVĚDAVÁ, ale namalovala na ni i oči, nos, pusu. Až na jednu památeční (prý k dobré náladě na Vánoce), postupně všechny sklenice rodině a přátelům rozdala. Aby se ta holka dýňová ještě po světě mohla co nejvíc rozhlídnout!
I já jednu sklenici mám a zrovna uvažuji, že si s sebou příště na nějaký výlet vezmu netradičně kompot. Myslím, že dopřát zvědavé dýni pohled třeba ze Sněžky, by nebylo marné… Samozřejmě že dolů bych už kompot nenesla :-)
43 fotek, září 2016, 379 zobrazení, krajina, lidé, příroda, zvířata, selfie
26 fotek, 7.9.2016, 210 zobrazení, koníčky, krajina, příroda, zvířata, selfie
Nemám ve zvyku mluvit jen tak do větru! Tady jsem zas něco plácla http://kibic.rajce.idnes.cz/Vysoke_Tatry_-_Koprovsky_stit/#14_vyhled_z_Koprovskeho_stitu_na_Vysne_a_Nizne_Temnosmrecinske_pleso.jpg
No a to dá přece rozum, že nepolezu na Koprovský štít ve Vysokých Tatrách za méně příznivých podmínek, než jaké měli Míra s Táňou! :-)

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.