Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

reklama

32 fotek, duben až prosinec 2016, 171 zobrazení, 220 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, krajina
Přestože mi docela často nějaký ten křížek proklouzne do alba průběžně, stejně se mi jich v nejrůznějších podobách nakupilo za poslední dobu tolik, že už svým počtem vysoce překračují i cestu křížovou. Protože nechci, aby moje křížky byly těmi, se kterými se chodí po funuse, pro jistotu jsem z nich vytvořila monotematické album.
Kříž, nejznámější symbol křesťanství, ať už je v jakékoliv podobě, představuje setkávání nejméně dvou směrů. Abychom ledasco pochopili, není od věci pomyslně dojít právě až do středu kříže, navíc nejlépe tam, v místě setkání různých směrů, můžeme začít s nějakou změnou, přejeme-li si ji.
Pokud se budu v případě tohoto alba držet čtyř základních směrů daných světovými stranami, budu mít místopisně se svými fotkami daleko širší záběr od západu na východ než od severu na jih, prostě přesně tak, jak to předurčily moje toulky světem během posledního zhruba půl roku.
23 fotek, 14.11.2016, 282 zobrazení, 162 komentářů | dokumenty, koníčky, krajina, příroda, země
Malým příkladem v úvodu chci dokumentovat, jak je to u mě často s plánováním výletů: V neděli jsem na Rajčeti prohodila pár slov s mým nejnovějším fanouškem progymem, těšil se zrovna, jak v pondělí vyrazí na přechod liduprázdných Beskyd…
44 fotek, červenec 2016, 199 zobrazení, 212 komentářů | cestování, dokumenty, krajina, lidé, zvířata
Východní Sajany jsou rozsáhlou horskou soustavou táhnoucí se jižní Sibiří v délce více než jednoho tisíce kilometrů od Jeniseje až k břehům Bajkalu. Na příležitost odskočit si od Bajkalu asi 120 km k trochu vyšším kopcům (dvou a třítisícovky) a na některý z nich zkusit vylézt jsem se vyloženě těšila… Volba padla na Pik Ljubvi, jehož výška 2 122 m sice není pro tatranské odchovance omračující, ale vzhledem k převýšení 1 300 m na poměrně krátkém úseku to zas úplná sranda taky není…
P.S.: Dokument z mého letošního vrcholu všech vrcholů zveřejňuji 10. 11. jako dárek ke kulatým narozeninám jednoho Štíra, co kdyby mohl (a já naopak nemohla), hodí si mě v tom hangu přes rameno a ještě mi u toho bude vyprávět vtipy :-)
17 fotek, 7.11.2016, 314 zobrazení, 194 komentářů | krajina, příroda, rodina-přátelé
Takové jedno neobyčejné pondělí v Jeseníkách… jen my dvě… a čas…
54 fotek, červen až říjen 2016, 232 zobrazení, 104 komentářů | cestování, dokumenty, lidé, města, zvířata
Snad všechna fakta o Madeiře, která jsou pro formát Rajčete stravitelná, jsem již do mých předchozích alb z ostrova zakomponovala. Nicméně trocha fotek, jejichž osud na rozdíl od nemála dalších nechci zpečetit v koši, mi ještě zbyla… Tak jsem se rozhodla zveřejnit pod nimi vyprávění člověka, který seděl vedle mě v letadle při návratu z Madeiry… Ne, Meresjev to nebyl, ovšem jeho příběh je podobně neuvěřitelný…
15 fotek, 8.6.2016, 164 zobrazení, 149 komentářů | cestování, krajina, příroda, zvířata
Po všech těch nevšedními zážitky naplněných dnech na Madeiře a také dnes po několika měsících od návratu z ní, kdy se mi na ty madeirské už navrstvila pořádná kupa dalších, kdybych musela říct jen jeden jediný, který mě odtamtud nejvíc okouzlil (on mě v tu chvíli myslím doslova paralyzoval), vrátila bych se opět k momentu, kdy jsem stála vysoko nad strmým hlubokým údolím, široko daleko obklopena vavřínovým lesem, a začala se protrhávat mlha, do té doby největší přírodní bohatství Madeiry halící…
Vavřínový les, z něhož jsem již měla dost záběrů v předchozích madeirských albech, představuje skutečně unikátní přírodní pamětihodnost (od r. 1999 na seznamu UNESCO). Nynějších 150 kilometrů čtverečních lesa (tj. 15 % z rozlohy celého ostrova) je už jen skromným pozůstatkem pralesa, který ve třetihorách pokrýval velkou část Evropy. Další relikty vavřínového lesa se mimo Madeiru nacházejí v menší míře jen na blízkých Azorských a Kanárských ostrovech. Mimo Evropu pak ojediněle ještě v Tanzanii a Číně.
Zatímco na rozdíl od evropského pevninského vavřínového lesa tento ostrovní přežil dobu ledovou, z velké části se mu nepodařilo přežít bezuzdné kácení a vypalování, a to nejen první vlnou osadníků po objevení ostrova v roce 1418 z důvodu získání dřeva ke stavbě domů, lodí a uvolnění pozemků, ať už na ty domy anebo k pěstování plodin nutných k obživě… Až k těmto událostem prý sahá paměť vůbec nejstarších madeirských vavřínů roztroušených na pastvinách poblíž vnitrozemského městečka Fanal v severozápadní části ostrova.
Došla jsem si za nimi pro to svědectví, četla ho z jejich tváří a těl, ale neobjevila jsem v něm již ani náznak zloby či něčeho podobného… Vždyť kdo jiný než stromy má z nás, co jsme od přírody k zemi přikotveni, lepší předpoklady ke schopnosti nadhledu?
1 fotka, 5.6.2016, 203 zobrazení, 51 komentářů | Soutěž: Zvířata
50 fotek, 13.6.2016, 1 402 zobrazení, 274 komentářů | architektura, cestování, děti, lidé, zvířata
Moje zatím sedmidílné fotovzpomínání na červnový pobyt na Madeiře jsem několika alby odjinud přerušila ve chvíli, kdy jsem uprostřed Atlantiku zatoužila podniknout neplánovaný výlet na druhý největší ostrov Madeirského souostroví, na 42 km severovýchodně od Madeiry vzdálený ostrov Porto Santo. Od některých svých myšlenek k činům nemívám daleko…
37 fotek, říjen 2016, 216 zobrazení, 260 komentářů | koníčky, krajina, příroda
Že zažiju na horách střídavě podzim a zimu, s tím jsem počítala a těšila se na to, ale že se v říjnu přenesu i na začátek léta, z toho jsem tam měla hotové jaro :-)
26 fotek, 30.9.2016, 161 zobrazení, 132 komentářů | dokumenty, krajina, lidé, ostatní, zvířata
Tušíc, že slunce si už brzy dá pohov, vyjela jsem si poslední zářijový den užít ještě jeho záře v sedle bicyklu. Sice jsem měla namířeno do mně známého cíle, ale vzala jsem to oklikou končinami neznámými, že se mi podařilo odbočit na cestu slepou, na jejímž konci z hustého porostu prosvítala nějaká budova…
47 fotek, léto 2016, 683 zobrazení, 400 komentářů | cestování, děti, lidé, zábava, zvířata
Je nespravedlivé, aby některá zvířata sehrávala v pohádkách (nejen) většinou roli tzv. záporných postav. A co ještě hůř, aby byla vykreslována jako zvířata hloupá… Je už opravdu nejvyšší čas, aby ta pověstná výhrůžka vlka na adresu zajíce byla naplněna! Rozhodla jsem se v tomto albu všechny vlky trochu pomstít a při té příležitosti si zrekapitulovat malým výběrem z fotek za poslední tři měsíce, kam mě v létě nohy, kola, lodě a křídla donesly. Je možné, že při mojí honbě za zajícem vám budu silně připomínat něco jako křížence Indiany Jonese a Jamese Bonda, ale jsem jen obyčejná hanácká poutnice, co je prostě spíš na vlky než na zajíčky :-)
1 fotka, 16.8.2016, 274 zobrazení, 49 komentářů | Zářijová soutěž
Cigáro v puse, sluchátka v uších… dýni plotovce bylo naprosto ukradené, co si o ní rajčata z celé zahrady myslí, co si to o ní v jednom kuse šuškají… Toho výhledu, co měla, se nemohla nabažit. Moc ji lákalo vidět ze světa ještě něco víc než pár záhonků a skleník!
Přišel čas sklizně. Rajčatům, která do té doby neskončila v salátu, se začal odpočítávat čas ve skleničkách s nápisem PROTLAK. Za vítězství později tato rajčata považovala, ocitnula-li se jako omáčka v sousedství kusu hovězího. Smířit se dokázala i s vejcem natvrdo. Jako potupu jen vnímala, pokud rajská omáčka z nich sdílela na talíři prostor s plněnou paprikou…
Taky dýně plotovka byla zvědavá, jaký osud na ni čeká. Všechny procedury, co absolvovala, až po závěrečnou horkou lázeň, si užívala jako jedno veliké dobrodružství… Když se vychladlá nakompotovaná rozhlídla z několika sklenic kolem sebe, viděla zas trochu jiný svět, opět bylo na co koukat… A hlavně čím! Zahrádkářka a kuchařka v jednom na každou sklenici nejenže nalepila štítek DÝNĚ ZVĚDAVÁ, ale namalovala na ni i oči, nos, pusu. Až na jednu památeční (prý k dobré náladě na Vánoce), postupně všechny sklenice rodině a přátelům rozdala. Aby se ta holka dýňová ještě po světě mohla co nejvíc rozhlídnout!
I já jednu sklenici mám a zrovna uvažuji, že si s sebou příště na nějaký výlet vezmu netradičně kompot. Myslím, že dopřát zvědavé dýni pohled třeba ze Sněžky, by nebylo marné… Samozřejmě že dolů bych už kompot nenesla :-)
43 fotek, září 2016, 379 zobrazení, 395 komentářů | krajina, lidé, příroda, zvířata, selfie
26 fotek, 7.9.2016, 210 zobrazení, 274 komentářů | koníčky, krajina, příroda, zvířata, selfie
Nemám ve zvyku mluvit jen tak do větru! Tady jsem zas něco plácla http://kibic.rajce.idnes.cz/Vysoke_Tatry_-_Koprovsky_stit/#14_vyhled_z_Koprovskeho_stitu_na_Vysne_a_Nizne_Temnosmrecinske_pleso.jpg
No a to dá přece rozum, že nepolezu na Koprovský štít ve Vysokých Tatrách za méně příznivých podmínek, než jaké měli Míra s Táňou! :-)
31 fotek, červen 2016, 223 zobrazení, 277 komentářů | cestování, dokumenty, krajina, příroda
Když jsem do jednoho z předchozích madeirských alb zařadila fotku poloostrova Sao Lourenco http://tallulah.rajce.idnes.cz/Madeira_Djo%2C_more/#11DSC04758r.jpg se zmínkou, že bych vás někdy vzala na výlet po něm, jednoznačně svůj zájem o bližší prozkoumání tohoto madeirského ocásku projevil jen slavík. Proto ten dovětek v titulku. Ale myslím, že slavíkovi bude v polopoušti bez vody a v silném větru, co se tam člověka snaží smést z vysokých útesů do chladných vod oceánu, lépe ve společnosti ještě nějakých dalších výletníků, a tak jsem na cestu místo skútru pro jednoho spolucestujícího nakonec objednala mikrobus. Budu i kvůli slavíkovi ráda, když se přidáte! :-)
35 fotek, 6.6.2016, 187 zobrazení, 315 komentářů | cestování, krajina, lidé, práce, příroda
V den napěchovaný ďábelskými šestkami jsem své oko nechala okouzlovat, plíce řádně rozpumpovat a nohy zas o něco vyztužit v nejvyšších partiích v centrální části ostrova. K výstupu na střechu Madeiry Pico Ruivo (1862 m) nejnáročnější, ale nejkrásnější variantou a návratu z ní naopak cestou nejjednodušší jsem potřebovala šest hodin. Až když píšu tyhle řádky, uvědomuji si, že fotodokumentaci z onoho dne vkládám do mého šestého madeirského alba…
36 fotek, červen 2016, 158 zobrazení, 254 komentářů | architektura, cestování, města, rodina-přátelé, zvířata
Návštěvníci Madeiry začínají své putování po ostrově z jeho jihovýchodní části, tam jsou situovány letiště, největší přístav, hlavní město. Když jsem brala v potaz pouze pobřežní oblasti, pak teoreticky vzato největší klid se dal očekávat na severozápadě. Dnes už vím, že nejen teoreticky. Z trojice „základních táborů“, které jsem na Madeiře postupně k výletům vystřídala, nejraději vzpomínám na Porto Moniz, příjemně ospalé městečko na odlehlém severozápadním cípu ostrova. Navíc jsem se tam stihla seznámit i s jednou prima místní rodinou :-)
29 fotek, 7.6.2016, 182 zobrazení, 331 komentářů | cestování, krajina, příroda, země
V předminulém „levádovém“ albu jsem se zmínila, že jedné z pětice absolvovaných tras podél madeirských zavlažovacích kanálů věnuji samostatné album. Připomenu si v něm cestu do Caldeirao Verde (Zelený kotel) a na ni navazující trasu do Caldeirao do Inferno (Pekelný kotel). Trasu, která mě fascinovala ze všech nejvíc… Toho, kdo chce poznat opravdovou Madeiru, takovou, jakou ji viděli první přistěhovalci, bych poslala právě sem.
50 fotek, červen 2016, 395 zobrazení, 279 komentářů | cestování, děti, lidé, města, zábava
Pojďme si tentokrát od madeirské přírody trochu oddychnout… mezi lidi!
32 fotek, červen 2016, 241 zobrazení, 295 komentářů | cestování, dokumenty, krajina, příroda, zvířata
Už první portugalští osadníci na Madeiře zjistili, že jih ostrova s příjemným subtropickým klimatem nemá dostatek vody pro zemědělství. Přitom na severní části bylo vody díky velmi hojným dešťovým srážkám víc než dost. Tento rozdíl způsobují vysoké hory v centrální části ostrova (taky vás na ně někdy vezmu), které přechodu oblačnosti do jižních oblastí brání. Proto již v 15. století začali na Madeiře budovat důmyslný a ve světovém měřítku zcela unikátní systém zavlažovacích kanálů, tzv. levád, které rozvádějí vodu všude, kde je třeba. Už od roku 1493 platí na Madeiře zákon, podle něhož nesmějí majitelé pozemků bránit stavbě, údržbě a využívání levád.
Na stavbě prvních levád byli využíváni převážně černí otroci ze severní Afriky. Dovezeni však byli i otroci arabští, kteří měli se zavlažovacími kanály a jejich stavbou zkušenosti z domova.
Ještě ve 40. - 60. letech minulého století byly na Madeiře vybudovány další nové velké levády, které současně slouží i k pohonu zdejších hydroelektráren.
Údaje o celkové délce levád se dost výrazně liší. Záleží zřejmě na tom, zda jde jen o délku hlavních toků, nebo jsou započteny i nejužší odbočky. Několik zdrojů uvádí délku přes 2000 km, narazila jsem ale i na údaj hovořící o 5500 km. Na levádách je v současnosti 40 km tunelů.
Kvůli údržbě levád kolem nich vždy vedly úzké chodníčky, které s příchodem turistů na Madeiru začaly plnit také funkci turistických stezek a ostrov tak velmi rychle nabyl na atraktivitě. Je pravda, že nebýt levád a souběžných pěšin, především vnitrozemí ostrova by pro turisty asi zůstalo tabu.
Během pobytu na Madeiře jsem vyzkoušela dohromady pět různých tras vedoucích podél levád. Fotky ze čtveřice z nich najdete v tomto albu. Trase, která mě osobně okouzlila ze všech nejvíc, jsem na příště vyčlenila samostatné album.

Komentáře

nebo přihlásit Komentář lze odeslat klávesovou zkratkou shift + enter